Vzpomínka na Štefina Příkazského
V roce 1902 se přesně na Štědrý den v Lužicích u Hodonína narodil Štěpán Příkazský.
Muž, který pak téměř celý svůj život prožil v daleké Americe, kam v roce 1929 odešel z nešťastné lásky.
Tam, konkrétně v Argentině, se s ním na své první cestě seznámili Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem. Osudy tohoto dobrosrdečného muže, který se pak celý život toužil vrátit z ciziny domů, popsali v jedné z kapitol svého cestopisu “Tam za řekou je Argentina”.
Protože je životní příběh strýčka Štefina, jak se mu později říkalo, tak zajímavý a bohatý, chceme se mu v následujícím roce věnovat alespoň ve vzpomínkách. Někteří z nás-členů “Klubu H+Z”-totiž měli to štěstí se s ním osobě setkat při jeho pozdějších návštěvách bývalého Československa.
…“ Přišly Vánoce. Zas to na mne sedlo. Víte,kdo neprožil aspoň jedny takové Vánoce v pustině, neumí si to představit. Seděl jsem večer sám u ohně na zrezavělém plecháči a vzpomínal. Bylo ještě parno, potůčky potu mi tekly po tvářích a já plakal, jako dítě. Doma teď zapalují svíčky, zpívají koledy, radují se z dárků. Potom půjdou na půlnoční, sníh jim bude vrzat pod čižmami a nad hlavami budou jiskřit ty naše velké hvězdy. S kýmpak se asi letos povede na půlnoční ta moje? Či ještě nezapomněla? Najednou na mne ta samota přímo lehla, myslil jsem, že to tak dál nevydržím, aspoň o Štědrém dnu ne! Půjdeš k sousedům, povídám si nahlas, jsou to jenom dva kilometry, trochu si s nimi zazpíváš, hned bude líp. Popadnu housle a trním mezi stromy spěchám, abych byl co nejdřív u lidí. Zase vidím rozžaté svíčky a z ničeho nic to ze mne vyskočí: Nesem vám noviny, poslouchejte-začnu si zpívat, ale pes od někud ze tmy na mne začne řvát jako zběsilý a chytí mě za nohavici. Zmlkl jsem a zůstal stát. Tak vidíš, už ani koledu si tady v té divočině nesmíš zanotovat. Celý večer už jsem za nic nestál. Copak myslíte, že ti viksové vědí něco o koledách? Hleděli na mne jako na zjevení, když jsem se s houslemi objevil nad ohněm. Marně jsem se jim pokoušel vykládat, že u nás na severu, na druhé polokouli, jsou teď Vánoce, že tam zpívají u jedličky a brouzdají se hlubokým bílým sněhem. Co oni mohli vědět o jedličce, když celý život nevidí kolem sebe nic než to trní? Nebo o sněhu, v takovém pekle! A tak jsem se asi za hodinu sebral, rozloučil. Jenomže jsem asi tím steskem nebo čím ztratil cestu, mezi trním jsem bloudil pořád dokola a teprve k ránu jsem se dostal do své boudy. To byly moje první Vánoce…
Do tváře už Štefovi dávno vidět nebylo. Ale podle toho, že několikrát za sebou zapolykal, bylo zřejmé, že mu tahle vzpomínka vytlačila slzy do očí i po tolika letech…“
(úryvek z knihy J. Hanzelky a M. Zikmunda “Tam za řekou je Argentina”)
