H+Z GLOBE Prosiměřice

TŘETÍ ZVLÁŠTNÍ ZPRÁVA

22. duben je výročním dnem zahájení výprav cestovatelů H+Z na obě velké cesty (1947 – Afrika+Amerika a 1959 – Asie) a prosiměřičtí a znojemští „Zikmundologové“ se v podvečer sejdou u pietního místa na začátku tzv. ulice CESTOVATELŮ H+Z v Prosiměřicích. Stejně jako 14. února a 1. prosince (narození a úmrtí ing. Miroslava Zikmunda) si připomínají neopakovatelné dílo legendárních cestovatelů a jejich význam pro československé poznávání světa a také publikování názorů na politickou a ekonomickou situaci v poznaných zemím i doma…

Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda GLOBE Prosiměřice

Tak nějak by asi vypadala obligátní stručná oficiální zpráva Klubu cestovatelů Hanzelky a Zikmunda GLOBE Prosiměřice pro regionální tisk.

Poznámka pro nezasvěcené:
Ing. Jiří Hanzelka a ing. Miroslav Zikmund byli od roku 1992 čestnými členy výše zmíněného Klubu, ing. Zikmund navíc od října 2008 čestným občanem Prosiměřic, kam od roku 1994 pravidelně, až na výjimky, každoročně přijížděl na Setkání přátel turistiky a cestování CESTY a vedení Klubu stejně tak každoročně, až na výjimky, pravidelně jezdívalo na návštěvu „K Zikmundovým“ do Zlína.

Za dlouhých zimních večerů jsem si uvědomil, že již více než dva roky uplynuly od odchodu ing. Zikmunda na poslední expedici, a že nám vzácná inspirující setkání s ním velmi chybí. Zalovil jsem už po několikáté v téměř metrové řadě knih H+Z (podepsaných oběma autory), prolistoval Zvláštní zprávu č. 4, tu známou, která po zaslání Brežněvovi znamenala pro oba cestovatele na dlouhá léta „zaracha“ a nařízení: vygolodať! – vyhladovět! Ne, to není ono.

Začítám se tedy do Zvláštní zprávy č. 3, a to velmi zevrubně. H+Z ji věnovali Japonsku, kde půl roku (únor – červen 1963) pobývali a poměrně detailně a po všech stránkách poznávali tuto exotickou zemi. Protože sám jsem po zemi vycházejícího slunce cestoval, těšil jsem se na tuto četbu jako na možnost porovnání názorů a poznání, na pocit „chodil jsem po jejich stopách…“, i jak páni inženýři H+Z ožijí v mých představách.

Po čtvrt století osobního setkávání a hovorech s ing. Zikmundem každoročně na akci CESTY, po opakovaném přehrávání reportáží z cest, po mnohaleté korespondenci i několikanásobném studiu knihy i filmu Století Miroslava Zikmunda, serie Miroslav Zikmund: Cesta stoletím i cyklu Svět podle MZ a dalších materiálů jsem se domníval, že jsem Miroslava Zikmunda přece jen docela dobře poznal. Jenže něco je trochu jinak. Čtu zprávu a mnohé domněle známé, ale odtažité věci do sebe mnohem více začínají zapadat.

Při poznávání a analýze politické a ekonomické situace v Japonsku viděli H+Z fungující zemi a uvědomovali si, že naše země není ekonomicky i společensky tak docela vzdálena od japonských reálií, technicky je díky českým zlatým ručičkám a fortelu na dobré úrovni, a proto ve zprávě navrhovali velmi tvrdé, zásadní a fundovaně možnosti a potřeby změn u nás, abychom se k té geograficky vzdálené zemi více přiblížili. Ano, a pan Zikmund o tom několikrát mluvil, byl to naivní názor. Tam v japonském prostředí průmyslu, zemědělství i společenské nádstavby se změny u nás zcela jistě jevily jako možné, prospěšné, důležité. Tam ovšem zřejmě vznikl dojem, že Japonsko míří směrem k levicové orientaci, že levicové strany a silné odbory posilují, z textu je cítit víra v růst a budoucnost, že u nás chybí jen málo, abychom byli jako Japonsko. Přesvědčení ne podbízivé ale upřímné. A z tohoto naivního okouzlení vzešel, s časovým odstupem zdánlivě nepochopitelný vstup do komunistické strany (z níž byli zase naopak později vyloučeni, k čemuž ovšem kořeny jsou nesporně také už v japonské zprávě). To byl první omyl cesty, jak ing. Zikmund přiznával v médiích.

A po Japonsku, zemi fungující po všech stránkách téměř jako švýcarské hodinky, vstupují pozitivně vyladění cestovatelé do reálného pekla sovětského východu. A zcela logicky zažívají obrovský šok. Zde světa znalí inženýři H+Z udělali další tragickou chybu. Nikdy jsme spolu s panem Zikmundem na toto téma nehovořili, a už to bohužel nestihneme, ale bylo by zajímavé zjistit, zda tento úhel pohledu, přiznání druhého omylu cesty cítili. Po Japonsku vstoupit do reality drsné, zaostalé jižní Sibiře asi musel být pro pozitivně vyladěné komerční ekonomy nevýslovný skok do propasti. Cesta do pravěku. V tom zlomu byl naplánován tak trochu vadný koncept výpravy. Kdoví, jak by se jejich život odvíjel, kdyby nejprve projeli Sovětským svazem od Moskvy po Vladivostok (vypadala by Zvláštní zpráva č. 4 o SSSR stejně, nebo podobně?) a až potom studovali asijského tygra za japonským mořem a navíc celou jihovýchodní Asii.

Není snadné pominout červíčky pochybností, jež se obsedantně vtírají do mysli, která se snaží napojit na tehdejší myšlenky a mínění slavných cestovatelů. Mezi řádky Zvláštní zprávy č. 4 se nedá vyčíst, že „mužici“ byli tak docela zásadně a zoufale nespokojeni se svým zaostalým údělem v poklidu „Daleko od Moskvy“. Nevyslovéné otázky jsou, zda nebyli spokojenější než my dnes. Zda neměli v širokých ruských duších větší pohodu než Japonci stresovaní současným vražedným tempem na vrcholu světové civilizace. Připomíná to známou zkušenost, kdy chudý horal je družný a poutníkovi pomůže, když úspěšný hospodář se tak snadno nerozdá…

Přečtení zprávy č. 3 mi dalo mnoho námětů k zamyšlení a – i když mi páni inženýři myšlenky, úvahy a spekulace nepotvrdili ani nevyvrátili – jsem rád, že jsem si s nimi zase popovídal.

Na závěr nemůžu nepřipomenout, že pánové H+Z svými cestami, knihami, filmy a přednáškami přispěli nezanedbatelně k rozšíření zeměpisných vědomostí, ale především k zesílení touhy po cestovatování. Že také díky legendárním cestovatelům dnes vyjíždí do světa bez hranic tisíce mladých následovníků H+Z, a to nejen 22. dubna. Ten den mám v duši jako svátek – zatím navyhlášený Den československého cestování.

Mgr. Jaromír Polák