Slovo o knize člena Klubu H+Z Zlín Ing. Mgr. Jana Žižky „Podíl USA na vzniku sovětské supervelmoci“

Když mě Jan Žižka před lety v roce 2011 požádal o slovo úvodem k jeho první knize Za sedmi novodobými divy světa, převzal jsem tento úkol s opravdovou radostí, neboť tato kniha je nejen o cestování, ale i o jeho životní filosofii, která je a vždy byla korunována snahou o kultivaci české společnosti.

Právě proto stál spolu s manželkou Evou u myšlenky a zrodu Money Clubu, občanského sdružení, jehož akce, ať již cestovatelské, nebo vzdělávací, resonují nejpalčivějšími problémy dnešní doby nejen u nás, ale i v jiných částech světa. Ale o tom je jeho další kniha, Money Club a vybrané epizody z nedávné historie České spořitelny, vydaná v roce 2012. Jeho další dvě knihy ukazují, že v naší společnosti je co kultivovat, neboť častokrát dochází k porušování principů základních hodnotových pilířů naší společnosti. Vytratila se slušnost, důvěra, profesionalita, místo ohleduplnosti často nastupuje bezohlednost. A o tom právě pojednávají obě jeho knihy. V té první, vlastně jeho třetí, Amnestii jsem nepřijala, vydané v roce 2013, líčí na pozadí životních příběhů dlouhotrvající boj manželky Evy za zproštění z obžaloby, vznesené proti ní neprávem Komerční bankou. Z jednotlivých příběhů přímo vyzařuje hluboké lidství a úcta k lidem, kteří něco umějí a přinášejí naší společnosti prospěch a zklamání nad tím, že těch je rozhodně méně, než těch, kteří vše hodnotí jen penězi a neštítí se zvolit k tomu jakékoliv prostředky, včetně klientelismu a korupce.

Tato  kniha ukazuje nejen vysoké morální kvality autora knihy a jeho manželky Evy, ale vypovídá i o nesmírné odvaze, s níž se oba postavili proti nespravedlivému nařčení a jako základní prioritu postavili očistění svého jména a svých blízkých. Proto také Eva  amnestii nepřijala, neboť nebyla ničím vinná. A zde bych vysoce vyzvedl osobnost mého přítele Jana, neboť ten se s bojovným duchem za ni postavil a neúnavně, někdy úspěšně, jindy méně úspěšně,  postupovali spolu proti nespravedlivému nařčení. A nakonec, po třinácti letech spravedlivého boje, tento dovedli do vítězného konce. A o tom je jeho kniha Cesty za poznání a po 13 letech spravedlnost pro Evu Žižkovou, vydaná v roce 2015.

Hlavním nosným prvkem jeho páté knihy je podíl USA na vzniku sovětské supervelmoci. Abychom autora a jeho záměr pochopili, musíme především vyjít z toho, že v životě prošel několika poměrně výrazně odlišnými obdobími, díky čemuž získal velmi dobrý a především nezkreslený a objektivní pohled o světovém dění. Již v dětství  prožil svůj první politicko-ideologický střet, když jeho spolužačka bez větších znalostí zcela nekriticky hodnotila tehdejší Sovětský svaz.  Ke  zcela zásadnímu politickému střetu, jehož jsem byl i já spolu s Janem Žižkou přímým účastníkem, došlo v roce 1966 na mezinárodním budovatelském táboře v Egyptě. Tábora se zúčastnilo 21 delegací z Evropy, Asie a Afriky, z toho ze socialistických zemí východního bloku to byly Polsko, Maďarsko, Bulharsko, Východní Německo, Jugoslávie a samozřejmě Sovětský svaz. Naše sedmičlenná delegace měla „tu smůlu“, že nás ubytovali ve stejné budově spolu se Západními Němci a Japonci. Netrvalo dlouho, a delegace východního bloku svolaly kvůli nám společné jednání, jehož výsledkem byla rezoluce, že se musíme okamžitě odstěhovat do jiné budovy, abychom nebyli nakaženi západními imperialisty.To jsme samozřejmě razantně odmítli s tím, že hlavními zásadami budovatelského tábora jsou snaha o sbratření mládeže celého světa, diskuse o svobodě, míru, náboženské a rasové snášenlivosti v atmosféře vzájemného společného porozumění, respektu a úcty. Roztržka byla neřešitelná a padla výhrůžka, že bude zaslána protestní nota do Československa s žádostí o naše odvolání z tábora a pádné potrestání. Co by z toho mohlo vyplynout pro Jana Žižku, je více než zřejmé. A zde musím vyzvednout jeho zcela zásadní a odvážný postoj. V té době byl studentem Moskevského institutu mezinárodních vztahů a snil o kariéře diplomata. Přesto se nenechal podobnými výhrůžkami zastrašit.

Autor reaguje na často zjednodušující hodnocení mezinárodní situace a dění po II. Světové válce a po rozpadu Sovětského svazu některými našimi, zejména mladšími historiky, kteří se nechávají ovlivnit současnými politickými a ideologickými faktory. A to je špatně. Každý národ, pokud chce být úspěšný, se musí poučit ze své vlastní historie a musí na ní stavět. Pokud je ale  hodnocena jen z pohledu současně platných nebo požadovaných politických a ideologických aspektů, pak tato cesta nikam nevede. Historie by měla být posuzována a hodnocena celkově, neměly by z ní být vytrhávány jen části a období, která se nám buď líbí, nebo nelíbí. Musí být opírána o fakta, nezatížená současným, mnohdy zkresleným pohledem na svět. Události musí být líčeny tak, jak opravdu byly, ne tak, jak by někdo chtěl, aby byla interpretovány. A právě v tom vidím velký klad této knihy.

Jan Žižka jako kariérní diplomat který se k tomuto poslání dopracoval ne prostřednictvím kariéry politické či stranické, ale vlastním studiem a objektivním poznáváním světa, poskytuje na základě vlastních zkušeností a z vyprávění přátel a mnoha velmi významných světových osobností kritický pohled na minulé i současné světové události. Pohled ničím nezatížený, neboť svět nehodnotí jako historik, ale jako vyprávěč. Dochází k jednoznačnému závěru, že svět nikdy nebyl a ani dnes není černobílý, ani bílo černý. Podle něj konfrontační politika není užitečná a jednoznačně preferuje partnerství a kooperaci mezi národy a zdůrazňuje potřebu širšího dialogu s Ruskem, které bylo po rozpadu sovětského impéria Spojenými státy považováno za bezvýznamného hráče na mezinárodním kolbišti. A některá vyjádření určitých špičkových představitelů USA chápala ruská strana jako urážku a velké ponížení. Důsledkem toho byla na ruské straně mobilizace ke zvýšené ostražitosti. A jak autor uvádí, Rusové dokážou v určitých „mimořádných situacích“ projevit úžasný patriotismus, odvahu a nezlomnou vůli vůli překážky překonat a zvítězit. Ale o tom je hlavní nosná část knihy o podílu USA na vzniku sovětské supervelmoci.

Závěrem snad mohu jen říci, že knihu považuji za velký přínos a všem ji doporučuji, neboť přináší výklad  světových událostí z pohledu kariérního diplomata, který se záměrně vyhýbá hodnocení některých historických souvislostí. Toto hodnocení ponechává záměrně a nepochybně  profesionálním historikům. Kniha je však hodnotná i z pohledu cestovatele, neboť v kapitolách o uskutečněných  superexpedicích do Mexika, Itálie, Řecka a Skandinávie a zejména z jeho postřehů z diplomatické činnosti v zemích rozvojového světa se čtenář dozví mnoho zajímavých a důležitých informací. A jak napovídá podtitul knihy „Česká republika a svět ve 20. a 21. století“, autor se v knize zabývá i jinými žhavými tématy, jako jsou lidská práva, Islám a Evropa, vliv globalizace světa na Českou republiku.  Ale také tématy etickými, slušností a dobrým chováním a v souvislosti s tím se ptá: „Máme správné hrdiny pro mládež?“ Na tuto otázku mimo jiné v knize odpovídá: „Mým fantastickým vzorem je v tomto směru pan Miroslav Zikmund, který má už pouze kousíček do stovky a stále vyloženě překypuje neuvěřitelnou chutí a energií. Jsme s Evou Žižkovou členy renomovaného Klubu H + Z a tak máme možnost jedenkrát ročně se s panem Miroslavem Zikmundem ve Zlíně setkat a pohovořit si s ním. Ohromně si toho oba vážíme. Je jen velmi málo lidí tohoto neuvěřitelného formátu. Sešli jsme se sním v únoru 2016 ve Zlíně , kdy pan Miroslav Zikmund oslavil svých neuvěřitelných 97 let. Říkám to proto, že jsem skálopevně přesvědčen, že pan Miroslav Zikmund je právě ten správný vzor pro mladé a starší, i pro ty nejmladší a také nejstarší!  Špičkový profesionál a fantastický člověk, jakých by mělo být co nejvíce. Je jich však bohužel spíše jako šafránu.“

Autor: Ing. Otto Horský, CSc – člen Klubu H+Z Zlín