Rok na cestách
MUDr. Hana Zelenková, Ph.D., členka Klubu H+Z
Byla to taková naše krásná tradice. Přestože jsme žily v Brně, každý rok jsme s maminkou začínaly naše velké cestování symbolicky malým zastavením před Autoklubem České republiky v Opletalově ulici v Praze. Ano přesně tam, kde 22. 4. 1947 v 10:15 startovali (pod patronací sv. Kryštofa) na cestu kolem světa inženýři Hanzelka a Zikmund. Vydrželo nám to společně dlouhých 34 let. Když v roce 1997 maminka zemřela, nějak jsem se s touto skutečností nedovedla vyrovnat a na 10 let tradici porušila.
Ale potom, v roce 2007, jsem se najednou v únoru zase ocitla na Opletalově ulici a jakobych vrátila čas nazpět. V tomto roce se mi ale kromě tradičního začátku v Opletalově podařilo i něco nového. V Autoklubu jsem symbolicky i cestovatelský rok (věnovaný jako vždy H+Z) ukončila.
Málokdy se mi za ty roky podařilo dostat dovnitř budovy. Ale tentokrát, poslední kongres, kde jsem letos přednášela 27. 11. 2009 byl organizován právě v prostorách Autoklubu na Opletalově. Měla jsem štěstí, že mi letadlo z Košic přilétá brzo ráno, byla jsem kromě organizátorů první, kdo přišel.
Po schodišti jsem téměř s nábožnou úctou vyšla na první poschodí. Najednou jsem se ocitla v impozantním ztichlém hlavním sále a zamířila přímo do salonku Elišky Junkové. Jako by se tu zastavil čas. Krb obložený travertinem, zeleně vymalované stěny a na nich obrázky starých autíček, pohodlné Tonet křesílka. Zvenčí ještě nedoléhal hluk budící se Prahy, prostě pohoda… A tak jsem si v klidu, nikým nerušená mohla vychutnat rekapitulaci letošního cestovatelského roku.
Nebylo toho málo, pokud bych parafrázovala, objela jsem letos skoro celý svět. A přiznám se, že cesty po Evropě a jejích metropolích (kde jsem někdy i 2 x do měsíce) už ani nepočítám. V Praze a Madridu jsem jako doma (za jeho detailní poznání velmi vděčím Ottovi Horskému, který tam roky žil a pracoval a zavedl mne při našich opakovaných pobytech na místa, které bych normálně neměla šanci poznat a vychutnat). Oslo, Kodaň, Stockholm, Helsinky, Paříž, Amsterdam, Brusel, Berlín, Ženeva,Vídeň, Budapešť, Varšava, Benátky, Řím, Lisabon a další evropské metropole jsou staří kamarádi. Tam jezdím jako domů a ani mi to nepřipadne.
Ale poštěstilo se mi letos znova navštívit Austrálii, Koreu, Kazachstán, Brazílii, Jižní Ameriku, Indonésii, Malou Asii. Takže kde začít?? Asi po pořádku.
Květen
Moje láska Austrálie. Byla jsem tu v tomto roce už celkově po šesté a v podstatě, kromě Perthu, ji mám solidně zmapovanou. Byla to dámská jízda „tři dámy při těle“. Těšila jsem se na známá místa, jak si pochodím po Sydney, pohladím očima Operu a most, projedu se po přístavišti, po botanické zahradě, a se všemi místy seznámím i kolegyně, které zde byly poprvé. Nemohly jsem si nechat ujít výlet do Modrých hor, je to jako vždy úžasný zážitek a promyšlený servis pro turisty je nenapodobitelný. OReilly´s je také ohromná lokalita pro turisty, v zásadě národní park, který po mnoho let buduje a zvelebuje právě rodina O´Relilly. Zážitek je pohladit si nejen klokany, vombaty (tohle zvířátko mám moc ráda) ale i mladé lamy, které tu na farmách zdomácněly a které mají neuvěřitelně krásné obličejíky. A potom jsme jely na Gold Coast. Přiznám se, že jsem o této lokalitě věděla, že je to ráj surfařů, vzdálený asi 70 km od Brisbane, ale to bylo asi tak všechno. Skutečnost překonala všechna očekávání. Město se 600 000 tisíci obyvateli, neuvěřitelné množství hotelů, restaurací, obchodních center, kasíno, nadzemní dráha podobná té v Sydney, fantastické pláže… Člověk by řekl ráj na zemi… Brisbane při tomu působí jako průmyslové město. Neodolaly jsme a jeden den věnovaly návštěvě největšího Zoo v Austrálii, které je od Gold Coastu asi dvě hodiny cesty a vede krajinou plnou malých městeček, rodinných farem a plantáží s makadamovými oříšky. ZOO nese jméno lovce krokodýlů Steve Irwina, který je australským národním hrdinou a s jehož smrtí se mnozí nedovedou vyrovnat ani dnes. Nechal po sobě nesmazatelnou stopu a členové jeho rodiny, zejména děti (a manželka), už dnes vykročili vlastní cestou, která důstojně pokračuje v tom, co táta začal.
Z Austrálie jsme si udělali cestou nazpět krátkou přestávku v Korei. Soul mě okouzlil už před třemi lety a je to světová metropole, kde se čas a život ani na chvíli nezastaví. Moderní tu žije v kontrastu se starou architekturou, ale na každém kroku můžete cítit, že olympijské hry, které se tu uskutečnily, podobu města (počínajíc obrovským moderním letištěm) pořádně změnily. 500 kilometrů (dvě a půl hodiny na sekundu přesně odjíždějícím vlakem) od Seoulu je město historické – Daegu. Stojí za to vidět, i když doposud není centrem turistického ruchu.
Červen
Kazachstán – země krásná a pro mnoho našich lidí opravdu exotická a neznámá (i když v poslední 100+1 je docela zajímavý článek). Poprvé jsem navštívila tzv. hedvábnou stezku ještě s maminkou roku 1983 – navštívily jsem Samarkand, Bucharu, Pendžikent, Taškent, Dušanbe, AlmaAtu, Aralské jezero a jiná krásná místa. Alma Atu jsem si pamatovala jako horkým létem dýchající metropoli se zaprášenou hlavní ulici, s jedním, na tehdejší dobu vysokým hotelem, na cestách vozíky, koně, oslíci, málo aut a lidé v národních krojích, krásné hory okolo. Když jsem tam byla před dvěma lety podruhé, v podstatě s odstupem 23 let, už na letišti jsem se ptala sama sebe, zda jsem přiletěla správně.
Alma Ata je dnes dvoumilionové město, doslova a do písmene kypící životem, s neuvěřitelným množstvím nových nádherných budov, nekončícím proudem aut těch nejlepších zahraničních značek, nádherné, špičkově vybavené hotely, jednoduše paráda. Nad městem speciální oddychová zóna pro obyvatele, kde je kompletní infrastruktura, a aby se opozdilci nemuseli vracet pěšky, je pro ně až do pozdních nočních hodin v provozu lanovka, která je sveze přímo ke kongresovému paláci. Ale nejkrásnější je příroda okolo a hlavně stadion Medeu. Asi půl hodiny z centra Alma Aty v horách se rozkládá sportovní středisko, které se stále dobudovává a které bude hostit i panasijské olympijské hry a kterému jasně vévodí nádherný stadion pro rychlobruslaře. S neuvěřitelným citem zasazen do krajiny, monumentální a přece dýchající přes léto rodinou pohodou, protože na centrální ploše vesele dovádějí děti s maminkami. Takže, když jsem do Kazachstánu jela letos, myslela jsem si, že jsem vyzbrojena a nemohu být už více překvapena. Ale to jsem ještě neviděla Astanu. Pravda, moji kolegové mne upozorňovali na to, že je to nevídané dílo, nicméně, skutečnost předčila všechno očekávání. Po vystoupení na moderním mezinárodním letišti ve tvaru jurty jsem už jen prodýchávala…
Za 10 let uprostřed stepi vyrostlo neuvěřitelné architektonické dílo. Vedle tzv. staré Astany nová část, která absolutně konkuruje Dubaji a jiným moderním architektonickým skvostům současnosti. Nicméně rozdíl tu je. Překrásné moderní stavby, které kupodivu nejsou jen bankami, ale i obytnými domy, nemocnice, univerzita, hotely obchodní centra, knihovna, obrovská mešita. Voda, zelené plochy parků, široké bulváry (kde zase nejezdí tak moc aut) a zejména centrální část Astany, která není atraktivní jen ve dne, ale žije naplno i v noci a je plná spokojených lidí. Navštívila jsem i jejich lázeňskou oblast Borovoje – jejich Malé Švýcarsko, na které jsou Kazaši nesmírně hrdí, a spíše než tato krásná přírodní lokalita mne zaujala dálnice, která Astanu s Borovoje spojuje. Promyšlený systém budování dopravních tepen a zejména jejich kvalitu můžeme jen závidět.
Srpen
Brazílie – Sao Paolo. Brazílii jsem navštívila už několikrát – Rio de Janeiro, Iguazú, hlavní město Brazíli, Petropolis jsou staří známi. Nicméně Sao Paolo bylo pro mne nové. Nuž, obrovské dvacetimilionové mraveniště, s moderními budovami, unikátními stavbami těch nejsvětovějších architektů (Le Corbusier, Niemayer a jiní), obrovské parky ale i favelas. A všudypřítomný smog. Ale nejcennější budovou je, utopený mezi mrakodrapy, my bychom řekli: malý rodinný zámeček, kterých je u nás spousta. Nyní muzeum, které Brazilci (stejně jako stavby v Pétropolis, včetně bývalého největšího kasina na světě), ukazují i původním vybavením koupelen, knihovnou a maličkým okolním parkem. A potom hlavní obchodní ulice, kde vidíte prodejny těch nejsvětovějších značek a uvědomíte si, že globalizace je opravdu tady…. Sambodrom, řekla bych trochu větší než v Riu, byl opuštěný, ale pokud jste zavřeli oči a máte jen trochu fantazie, dovedete si představit naplno ten karnevalový šrumec. A a propas, kult krásy, tak ten je v Brazílii snad ještě na vyšší úrovni než v USA. Přednášela jsem na mnoha kongresech, ale abych viděla v průběhu čtyř dní totálně nabitý přednáškový sál pro 4 500 účastníků, kteří tam vydrželi od rána do večera, tak to jsem ještě nezažila.
Říjen
Indonésie – země exotická, dýchající tajemstvím a bohatou historií. I když jsem opakovaně byla v Malajsii (mám moc ráda Kuala Lumpur a před Petronas Tower jako i v Batú Cave vždy stojím s nábožnou úctou), Singapure, Thajsku, Indonésie mi jaksi unikala. Takže letos nejen Jakarta, ale chtěla jsem si sáhnou vlastníma rukama na Prambanan a Boroburur a samozřejmě na Krakatau. Indonésie je zem obrovských kontrastů – od těch nejmodernějších staveb v Jakartě po neskutečné, dech beroucí slumy a na pobřeží moře opuštěné a nikdy nedostavěné grandiózní projekty s apartmány a obrovskými hotely. A kromě aut, motorky, motorky a zase motorky. Chaos neskutečný, vzdálenosti se neměří na kilometry, ale na čas….. V němém úžasu stojíte před Prambanan – památkami vybudovanými před staletími, které byly v okamžiku zničené zemětřesením a které lidé jen pomalu dávají do původního stavu (asi se to nikdy nepodaří). Snažíte se vyšplhat na Boroburur – nemyslete si, vůbec není hluboko v pralese, je obklopeno kultivovaným parkem, nesčíslným množstvím stánků s atrakcemi pro turisty, ale také neodbytnými prodavači a zejména děti, děti, děti. Byla jsem zvyklá už v minulosti, že si mne na ulicích a v obchodech lidé fotili (blond vlasy a postava o hlavu převyšující domorodce), ale tentokrát to byl opravdu zážitek. Krakatau – už jen tříhodinová nekonečná cesta do přístavu a potom dvě hodiny na lodi je hodně dlouhá, ale stojí to za to. Ale špína a tak znečištěné moře, že se člověku chce plakat… A jistě, abych nezapomněla – kuchyně. Pro mne velký problém, mám alergii na mnoho potravin a tím pádem i dietu, ale na rýži a zeleninové polévky se dá dobře zvyknout, nicméně kolegyně, která byla se mnou si naplno užívala ty nejostřejší jídla, jaké si jen umíte představit.
Listopad
Kuvajt. Když jsem zde byla před 4 lety (taková okružní přednášková cesta Kuvajt, Bahrajn, Abú Dhabí, Dubaj, Jordánsko – Petra fakt stála za to), moc jsem si neužila, stačila jsem zaznamenat jen pláže, nádherné moderní stavby bank, hotelů a soukromé sídla. Byla jsem, jako mnoho jiných, oslněna rozmachem a bohatstvím. Letos to bylo jiné. Krize je skutečně vidět i na tomto malém finančním a petrolejovém ráji. Obrovské stavby opuštěné, zakonzervované, nic nového se nebuduje. Nicméně bohatství a ráj pro koupě chtivé turisty tu samozřejmě je.
Praha – kde jsem letos začala, tam i končím. Po přednášce v Autoklubu, před odletem posledního letadla do Košic procházím místy, které důvěrně znám, kde je mi dobře, nohy mě bolí jako vždy a ráda bych si dala s kolegyní (která bydlí v hotelu Thálie, na Národní třídě, naproti Národnímu divadlu) kafe. Jdu na recepci a chci si ji nechat zavolat. Šok, nikdo ze zaměstnanců nehovoří česky. Domluvím se anglicky, španělsky, německy, ale česky ne… V Praze na Národní třídě….. Takže volám mobilem, jdeme do kavárny Slávie na rohu, dáváme si kafe (Saturninovy koblihy nemají, jen jiné drahé zákusky, na které nemám chuť), společně žasneme, jak se matička Praha pomalu mění a já se už těším domů.
A teď sedím za počítačem a vím, že zase jeden cestovatelský rok je za mnou. Copak mě čeká v roce 2010? Už více jak polovičku vím a během Vánoc budu plánovat. Ale teď, věřte nebo ne, se mi opravdu z domu nikam nechce…..
Krásné Vánoce a v novém roce všem členům Klubu H+Z hodně zdraví!
Byla to taková naše krásná tradice. Přestože jsme žily v Brně, každý rok jsme s maminkou začínaly naše velké cestování symbolicky malým zastavením před Autoklubem České republiky v Opletalově ulici v Praze. Ano přesně tam, kde 22. 4. 1947 v 10:15 startovali (pod patronací sv. Kryštofa) na cestu kolem světa inženýři Hanzelka a Zikmund. Vydrželo nám to společně dlouhých 34 let. Když v roce 1997 maminka zemřela, nějak jsem se s touto skutečností nedovedla vyrovnat a na 10 let tradici porušila.
Ale potom, v roce 2007, jsem se najednou v únoru zase ocitla na Opletalově ulici a jakobych vrátila čas nazpět. V tomto roce se mi ale kromě tradičního začátku v Opletalově podařilo i něco nového. V Autoklubu jsem symbolicky i cestovatelský rok (věnovaný jako vždy H+Z) ukončila.
Málokdy se mi za ty roky podařilo dostat dovnitř budovy. Ale tentokrát, poslední kongres, kde jsem letos přednášela 27. 11. 2009 byl organizován právě v prostorách Autoklubu na Opletalově. Měla jsem štěstí, že mi letadlo z Košic přilétá brzo ráno, byla jsem kromě organizátorů první, kdo přišel.
Po schodišti jsem téměř s nábožnou úctou vyšla na první poschodí. Najednou jsem se ocitla v impozantním ztichlém hlavním sále a zamířila přímo do salonku Elišky Junkové. Jako by se tu zastavil čas. Krb obložený travertinem, zeleně vymalované stěny a na nich obrázky starých autíček, pohodlné Tonet křesílka. Zvenčí ještě nedoléhal hluk budící se Prahy, prostě pohoda… A tak jsem si v klidu, nikým nerušená mohla vychutnat rekapitulaci letošního cestovatelského roku.
Nebylo toho málo, pokud bych parafrázovala, objela jsem letos skoro celý svět. A přiznám se, že cesty po Evropě a jejích metropolích (kde jsem někdy i 2 x do měsíce) už ani nepočítám. V Praze a Madridu jsem jako doma (za jeho detailní poznání velmi vděčím Ottovi Horskému, který tam roky žil a pracoval a zavedl mne při našich opakovaných pobytech na místa, které bych normálně neměla šanci poznat a vychutnat). Oslo, Kodaň, Stockholm, Helsinky, Paříž, Amsterdam, Brusel, Berlín, Ženeva,Vídeň, Budapešť, Varšava, Benátky, Řím, Lisabon a další evropské metropole jsou staří kamarádi. Tam jezdím jako domů a ani mi to nepřipadne.
Ale poštěstilo se mi letos znova navštívit Austrálii, Koreu, Kazachstán, Brazílii, Jižní Ameriku, Indonésii, Malou Asii. Takže kde začít?? Asi po pořádku.
Květen
Moje láska Austrálie. Byla jsem tu v tomto roce už celkově po šesté a v podstatě, kromě Perthu, ji mám solidně zmapovanou. Byla to dámská jízda „tři dámy při těle“. Těšila jsem se na známá místa, jak si pochodím po Sydney, pohladím očima Operu a most, projedu se po přístavišti, po botanické zahradě, a se všemi místy seznámím i kolegyně, které zde byly poprvé. Nemohly jsem si nechat ujít výlet do Modrých hor, je to jako vždy úžasný zážitek a promyšlený servis pro turisty je nenapodobitelný. OReilly´s je také ohromná lokalita pro turisty, v zásadě národní park, který po mnoho let buduje a zvelebuje právě rodina O´Relilly. Zážitek je pohladit si nejen klokany, vombaty (tohle zvířátko mám moc ráda) ale i mladé lamy, které tu na farmách zdomácněly a které mají neuvěřitelně krásné obličejíky. A potom jsme jely na Gold Coast. Přiznám se, že jsem o této lokalitě věděla, že je to ráj surfařů, vzdálený asi 70 km od Brisbane, ale to bylo asi tak všechno. Skutečnost překonala všechna očekávání. Město se 600 000 tisíci obyvateli, neuvěřitelné množství hotelů, restaurací, obchodních center, kasíno, nadzemní dráha podobná té v Sydney, fantastické pláže… Člověk by řekl ráj na zemi… Brisbane při tomu působí jako průmyslové město. Neodolaly jsme a jeden den věnovaly návštěvě největšího Zoo v Austrálii, které je od Gold Coastu asi dvě hodiny cesty a vede krajinou plnou malých městeček, rodinných farem a plantáží s makadamovými oříšky. ZOO nese jméno lovce krokodýlů Steve Irwina, který je australským národním hrdinou a s jehož smrtí se mnozí nedovedou vyrovnat ani dnes. Nechal po sobě nesmazatelnou stopu a členové jeho rodiny, zejména děti (a manželka), už dnes vykročili vlastní cestou, která důstojně pokračuje v tom, co táta začal.
Z Austrálie jsme si udělali cestou nazpět krátkou přestávku v Korei. Soul mě okouzlil už před třemi lety a je to světová metropole, kde se čas a život ani na chvíli nezastaví. Moderní tu žije v kontrastu se starou architekturou, ale na každém kroku můžete cítit, že olympijské hry, které se tu uskutečnily, podobu města (počínajíc obrovským moderním letištěm) pořádně změnily. 500 kilometrů (dvě a půl hodiny na sekundu přesně odjíždějícím vlakem) od Seoulu je město historické – Daegu. Stojí za to vidět, i když doposud není centrem turistického ruchu.
Červen
Kazachstán – země krásná a pro mnoho našich lidí opravdu exotická a neznámá (i když v poslední 100+1 je docela zajímavý článek). Poprvé jsem navštívila tzv. hedvábnou stezku ještě s maminkou roku 1983 – navštívily jsem Samarkand, Bucharu, Pendžikent, Taškent, Dušanbe, AlmaAtu, Aralské jezero a jiná krásná místa. Alma Atu jsem si pamatovala jako horkým létem dýchající metropoli se zaprášenou hlavní ulici, s jedním, na tehdejší dobu vysokým hotelem, na cestách vozíky, koně, oslíci, málo aut a lidé v národních krojích, krásné hory okolo. Když jsem tam byla před dvěma lety podruhé, v podstatě s odstupem 23 let, už na letišti jsem se ptala sama sebe, zda jsem přiletěla správně.
Alma Ata je dnes dvoumilionové město, doslova a do písmene kypící životem, s neuvěřitelným množstvím nových nádherných budov, nekončícím proudem aut těch nejlepších zahraničních značek, nádherné, špičkově vybavené hotely, jednoduše paráda. Nad městem speciální oddychová zóna pro obyvatele, kde je kompletní infrastruktura, a aby se opozdilci nemuseli vracet pěšky, je pro ně až do pozdních nočních hodin v provozu lanovka, která je sveze přímo ke kongresovému paláci. Ale nejkrásnější je příroda okolo a hlavně stadion Medeu. Asi půl hodiny z centra Alma Aty v horách se rozkládá sportovní středisko, které se stále dobudovává a které bude hostit i panasijské olympijské hry a kterému jasně vévodí nádherný stadion pro rychlobruslaře. S neuvěřitelným citem zasazen do krajiny, monumentální a přece dýchající přes léto rodinou pohodou, protože na centrální ploše vesele dovádějí děti s maminkami. Takže, když jsem do Kazachstánu jela letos, myslela jsem si, že jsem vyzbrojena a nemohu být už více překvapena. Ale to jsem ještě neviděla Astanu. Pravda, moji kolegové mne upozorňovali na to, že je to nevídané dílo, nicméně, skutečnost předčila všechno očekávání. Po vystoupení na moderním mezinárodním letišti ve tvaru jurty jsem už jen prodýchávala…
Za 10 let uprostřed stepi vyrostlo neuvěřitelné architektonické dílo. Vedle tzv. staré Astany nová část, která absolutně konkuruje Dubaji a jiným moderním architektonickým skvostům současnosti. Nicméně rozdíl tu je. Překrásné moderní stavby, které kupodivu nejsou jen bankami, ale i obytnými domy, nemocnice, univerzita, hotely obchodní centra, knihovna, obrovská mešita. Voda, zelené plochy parků, široké bulváry (kde zase nejezdí tak moc aut) a zejména centrální část Astany, která není atraktivní jen ve dne, ale žije naplno i v noci a je plná spokojených lidí. Navštívila jsem i jejich lázeňskou oblast Borovoje – jejich Malé Švýcarsko, na které jsou Kazaši nesmírně hrdí, a spíše než tato krásná přírodní lokalita mne zaujala dálnice, která Astanu s Borovoje spojuje. Promyšlený systém budování dopravních tepen a zejména jejich kvalitu můžeme jen závidět.
Srpen
Brazílie – Sao Paolo. Brazílii jsem navštívila už několikrát – Rio de Janeiro, Iguazú, hlavní město Brazíli, Petropolis jsou staří známi. Nicméně Sao Paolo bylo pro mne nové. Nuž, obrovské dvacetimilionové mraveniště, s moderními budovami, unikátními stavbami těch nejsvětovějších architektů (Le Corbusier, Niemayer a jiní), obrovské parky ale i favelas. A všudypřítomný smog. Ale nejcennější budovou je, utopený mezi mrakodrapy, my bychom řekli: malý rodinný zámeček, kterých je u nás spousta. Nyní muzeum, které Brazilci (stejně jako stavby v Pétropolis, včetně bývalého největšího kasina na světě), ukazují i původním vybavením koupelen, knihovnou a maličkým okolním parkem. A potom hlavní obchodní ulice, kde vidíte prodejny těch nejsvětovějších značek a uvědomíte si, že globalizace je opravdu tady…. Sambodrom, řekla bych trochu větší než v Riu, byl opuštěný, ale pokud jste zavřeli oči a máte jen trochu fantazie, dovedete si představit naplno ten karnevalový šrumec. A a propas, kult krásy, tak ten je v Brazílii snad ještě na vyšší úrovni než v USA. Přednášela jsem na mnoha kongresech, ale abych viděla v průběhu čtyř dní totálně nabitý přednáškový sál pro 4 500 účastníků, kteří tam vydrželi od rána do večera, tak to jsem ještě nezažila.
Říjen
Indonésie – země exotická, dýchající tajemstvím a bohatou historií. I když jsem opakovaně byla v Malajsii (mám moc ráda Kuala Lumpur a před Petronas Tower jako i v Batú Cave vždy stojím s nábožnou úctou), Singapure, Thajsku, Indonésie mi jaksi unikala. Takže letos nejen Jakarta, ale chtěla jsem si sáhnou vlastníma rukama na Prambanan a Boroburur a samozřejmě na Krakatau. Indonésie je zem obrovských kontrastů – od těch nejmodernějších staveb v Jakartě po neskutečné, dech beroucí slumy a na pobřeží moře opuštěné a nikdy nedostavěné grandiózní projekty s apartmány a obrovskými hotely. A kromě aut, motorky, motorky a zase motorky. Chaos neskutečný, vzdálenosti se neměří na kilometry, ale na čas….. V němém úžasu stojíte před Prambanan – památkami vybudovanými před staletími, které byly v okamžiku zničené zemětřesením a které lidé jen pomalu dávají do původního stavu (asi se to nikdy nepodaří). Snažíte se vyšplhat na Boroburur – nemyslete si, vůbec není hluboko v pralese, je obklopeno kultivovaným parkem, nesčíslným množstvím stánků s atrakcemi pro turisty, ale také neodbytnými prodavači a zejména děti, děti, děti. Byla jsem zvyklá už v minulosti, že si mne na ulicích a v obchodech lidé fotili (blond vlasy a postava o hlavu převyšující domorodce), ale tentokrát to byl opravdu zážitek. Krakatau – už jen tříhodinová nekonečná cesta do přístavu a potom dvě hodiny na lodi je hodně dlouhá, ale stojí to za to. Ale špína a tak znečištěné moře, že se člověku chce plakat… A jistě, abych nezapomněla – kuchyně. Pro mne velký problém, mám alergii na mnoho potravin a tím pádem i dietu, ale na rýži a zeleninové polévky se dá dobře zvyknout, nicméně kolegyně, která byla se mnou si naplno užívala ty nejostřejší jídla, jaké si jen umíte představit.
Listopad
Kuvajt. Když jsem zde byla před 4 lety (taková okružní přednášková cesta Kuvajt, Bahrajn, Abú Dhabí, Dubaj, Jordánsko – Petra fakt stála za to), moc jsem si neužila, stačila jsem zaznamenat jen pláže, nádherné moderní stavby bank, hotelů a soukromé sídla. Byla jsem, jako mnoho jiných, oslněna rozmachem a bohatstvím. Letos to bylo jiné. Krize je skutečně vidět i na tomto malém finančním a petrolejovém ráji. Obrovské stavby opuštěné, zakonzervované, nic nového se nebuduje. Nicméně bohatství a ráj pro koupě chtivé turisty tu samozřejmě je.
Praha – kde jsem letos začala, tam i končím. Po přednášce v Autoklubu, před odletem posledního letadla do Košic procházím místy, které důvěrně znám, kde je mi dobře, nohy mě bolí jako vždy a ráda bych si dala s kolegyní (která bydlí v hotelu Thálie, na Národní třídě, naproti Národnímu divadlu) kafe. Jdu na recepci a chci si ji nechat zavolat. Šok, nikdo ze zaměstnanců nehovoří česky. Domluvím se anglicky, španělsky, německy, ale česky ne… V Praze na Národní třídě….. Takže volám mobilem, jdeme do kavárny Slávie na rohu, dáváme si kafe (Saturninovy koblihy nemají, jen jiné drahé zákusky, na které nemám chuť), společně žasneme, jak se matička Praha pomalu mění a já se už těším domů.
A teď sedím za počítačem a vím, že zase jeden cestovatelský rok je za mnou. Copak mě čeká v roce 2010? Už více jak polovičku vím a během Vánoc budu plánovat. Ale teď, věřte nebo ne, se mi opravdu z domu nikam nechce…..
Krásné Vánoce a v novém roce všem členům Klubu H+Z hodně zdraví!