Nedožité 90. narozeniny Jiřího Hanzelky
Vážení přítomní,
dovolte, abych vás přivítal na koncertě, jímž chceme připomenout nedožité devadesátiny Jiřího Hanzelky a vzdát poctu jeho dílu.
Vážíme si toho, že se tak stává v přítomnosti primátorky statutárního města Zlína paní doktorky Ireny Ondrové, čestného člena Klubu H+Z pana Miroslava Zikmunda s rodinou a syna Jiřího Hanzelky, pana doktora Jiřího Hanzelky s chotí, představitelů spolupořádajících institucí, kterými jsou Filharmonie Bohuslava Martinů, Muzeum jihovýchodní Moravy a Městské divadlo Zlín a také představitele Ministerstva kultury České republiky, které spolu s Kulturním fondem Města Zlína poskytlo finanční podporu, a samozřejmě Vás všech, kdo přispíváte svou přítomností k důstojnosti tohoto aktu.
V knize Život snů a skutečnosti položil Jiřímu Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi její autor Jaromír Slomek tuto otázku: „Přicházela později v úvahu případná změna partnera? Odpověď Miroslava Zikmunda zněla: Alternativa, že by jeden z nás změnil partnera, nepřicházela v žádném případě v úvahu.. Jiří Hanzelka odpověděl: Něco takového mne nenapadlo ani ve snu. Připadlo mi užitečné tyto odpovědi ocitovat a tím jednoduše vysvětlit, proč se často stává, že – i když se mluví o jednom z cestovatelů, mluví se o obou.
Proto bude i následující stručná charakteristika životního díla Jiřího Hanzelky zákonitě v plurálu:
spolu s Miroslavem Zikmundem byli prvními na světě, kdo projeli automobilem napříč Núbijskou pouští,
zachytili na filmový pás zrození sopky a vynesli na nejvyšší horu Afriky československou vlajku,
byli jediní, kdo projeli celým územím bývalého Sovětského svazu od východu na západ,
jejich reportáže z první cesty se staly nejposlouchanějším pořadem Československého rozhlasu,
výsledkem jejich publikační činnosti je 184 knižních titulů, z nichž některé byly vydány cizojazyčně, braillovým slepeckým písmem, těsnopisem i strojopisem v samizdatu v celkovém nákladu téměř sedmi milionů svazků.Na svých cestách vždy hledali to, co lidi celého světa sbližuje a ne rozděluje.
Když jsme s Miroslavem Zikmundem hledali laitmotiv pro expozici S inženýry Hanzelkou a Zikmundem pěti světadíly, otevřenou ve zlínském Muzeu jihovýchodní Moravy veZlíně před čtrnácti lety, věděli jsme určitě, že v době enormního rozvoje cestovního ruchu a záplavy cestovatelských pořadů ve vysílání všech televizích stanic a v době rozsáhlé nabídky cestopisných dokumentů v půjčovnách moderních obrazových nosičů, nemůže být expozice jenom o tom, že inženýři Hanzelka a Zikmund spatřili cizokrajné země a přiblížili jejich lid a kulturu – lidu našemu. Díky časovému a historickému odstupu jsme pojali expozici jako poctu mužné odvaze, cílevědomé práci, věrnému přátelství a mladé touze poznat svět, z kterýchžto hodnot vzešly všechny jejich životní úspěchy.
Mluvím-li o životním díle Jiřího Hanzelky (a Miroslava Zikmunda), mám vždy na mysli jeho duchovní rozměr. Ve zmíněné expozici jsou sice nenápadné, ale velice důležité citáty významných osobností českého kulturního života, které tento rozměr zdůrazňují a vystihují v jeho trvalém významu a v plné jeho společenské ceně.
Na prvém místě stojí Jan Ámos Komenský se svým konstatováním, že „Účelem cestování je posílení moudrosti u sebe i u jiných“. Výrok Brancusův: „Vidět daleko a dojít tam, není totéž“ dál rozvíjí lakonické konstatování F.X. Šaldy podle nějž „Je jen jediný prostředek kterým poznáš co v kom vězí: připustit jej k práci“ a Boženy Němcové razantně emancipační, leč oprávněný požadavek podle nějž je „u nás potřeba mužů, kteří se ani čerta nebojí!“ Závěrečné přísloví už jen věcně konstatuje, že „cenu domova zná nejlépe ten, kdo poznal svět“.
Tím se prsten charakteristiky duchovního rozměru životního díla Jiřího Hanzelky uzavírá a stává se klíčem k porozumění toho, proč se Jiří Hanzelka vzepřel na vrcholu tvůrčích sil totalitní moci s vědomím všech rizik, které tento počin evokoval, proč vzdor následnému ponižování a sociální potupě trval na tom, že pravdu nelze přizpůsobovat přáním a příkazům mocných, kteří mu také – mimo spoluautorství Zvláštní zprávy č 4 – nikdy nezapomněli, že se na studentských demonstracích z jara osmašedesátého ozývalo nadšené hřímání “Hanzelka na hrad!“
Vzdor všem útrapám společenským i zdravotním, které bolestně poznamenaly závěrečnou etapu jeho cesty životem, zůstal Jiří Hanzelka nezatrpklým a laskavým člověkem, který však pevně setrvával na pozici zásadového vyznavače principů humanismu a z nich vyplývajících zásad demokratického společenství. Svědectvím toho nechť jsou jeho myšlenky z útlé, leč významné knížky O toleranci, které tu za malou chvíli zazní.
Nic jiného, než ostrý filmový střih nemůže umožnit ukončení tohoto pokusu o přiblížení osobnosti Jiřího Hanzelky.
Připomenutí jubilea Jiřího Hanzelky koncertem Filharmonie Bohuslava Martinů bylo zvoleno proto, že ve všech etapách jeho života hrála hudba velice důležitou roli. Však nám to v úvodním zvukovém záznamu přesvědčivě sdělil sám i s vysvětlením svého vztahu ke královskému nástroji varhanám, který ctil a miloval nade vše. Proto také varhanní Toccatou a fugou d moll Johana Sebastiana Bacha dnešní koncert vyvrcholí.
Nelze ovšem nedodat, že varhany, které v této koncertní síni po léta zněly a zazní i dnes, jsou tu především díky osobní energické intervenci Jiřího Hanzelky u tehdejšího vysokého stranického činitele Václava Kopeckého. Ta přispěla k odvolání stupidního zákazu místních totalitních potentátů instalovat varhany do tehdy nově zřízeného Domu umění vydaného proto, aby nedocházelo k nežádoucí propagaci náboženství.
Vážení přítomní, nesmírně si vážím toho, že mohu jako předseda Klubu H+Z Zlín uvést koncert k poctě nedožitých devadesátých narozenin Jiřího Hanzelky. Považuji za jednu ze šťastných a klíčových událostí svého života skutečnost, že mne osud přivedl do jeho a Mirkovy blízkosti. Budiž mi dovoleno vyjádřit při této příležitosti hlubokou úctu člověku Jiřímu Hanzelkovi s poděkováním za vše, čím obohatil osobní život můj, mých nejbližších, mých přátel a spolupracovníků, především však za vše, čím obohatil českou kulturu a český společenský život druhé poloviny dvacátého století.
Když se v roce 1995 autorka dokumentu z cyklu Genus zeptala Jiřího Hanzelky Co si myslí, že je nejdůležitější v životě, odpověděl: Žít s dobrým svědomím! To otvírá dveře k tomu dalšímu co je krásné v životě. Ale tohle je myslím podstata!
V jeho knížce O toleranci je tato dedikace:
Mirku, příteli nejbližší, přijmi tuto opožděnou prvotinu jako důkaz, že jsou na světě i takové pilíře přátelství, které se nedrolí. Tvůj Jiří.
Myslím, že nešlo přesvědčivěji uzavřít tento projev než uvedením obou citátů s dodatkem, že Jiří Hanzelka svou představu o tom, co je nejdůležitější v životě a co je přátelství svým životem i dílem vrchovatě naplnil.
Děkuji všem, kdo přispěli k uskutečnění tohoto koncertu, účinkujícím a vám, vážené dámy a pánové děkuji za pozornost.