Můj geologický 21. srpen v Praze
Otto Horský
Čtyřicáté výročí okupace Československa mě nenechává chladným a vybízí k malému zamyšlení. Hlavně proto, že jsem se náhodou stal přímým svědkem těchto událostí v místě hlavního děje, tedy v Praze. A také proto, že jsem byl začátkem roku 2008 přijat za člena prestižního Klubu H+Z, občanského sdružení pro využití odkazu Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, dvou nejvýznamnějších československých cestovatelů minulého století a také dvou občanů, kteří se otevřeně postavili za reformní snahy pro vybudování demokraticky a ekonomicky fungující společnosti a proti vstupu sovětských vojsk a spřátelených armád Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna roku 1968.
Jiří Hanzelka a Pavel Kohout čtou v televizi Poselství občanů Československa předsednictvu ÚV KSČ k zachování pevných a tvrdých postojů při jednáních se sovětským vedením. Jejich prohlášení mělo ohlas po celé zemi a údajně ho podepsal téměř milión lidí.
Jako inženýrský geolog jsem se měl zúčastnit v roce 1968, v srpnu, 23. Mezinárodního geologického kongresu v Praze. Pro Československo to byla velmi prestižní záležitost a vysoké ocenění úrovně československé geologie jako takové, neboť o pořádání světového kongresu se bojuje stejně jako o účast na olympiádě a jako olympiáda se koná jen jednou za čtyři roky.
Moje účast na kongresu byla žádoucí i proto, že na něm měla být založena (a také byla) Mezinárodní asociace inženýrské geologie, IAEG. Bylo jaksi samozřejmostí, že do jejího čela byl postaven zakladatel československé, ale také světové inženýrské geologie jako samostatného oboru, akademik Quido Záruba.
Do Prahy jsem se vypravil 20. srpna posledním večerním letadlem z Ostravy. Udělal jsem si ještě malou procházku Václavským náměstím a některými ulicemi Prahy. Asi kolem desáté večer jsem se dostavil do Střešovic ke svému příteli, u nějž jsem měl být byl po dobu konání kongresu ubytován. Probudil mě kolem čtvrté hodiny ranní a s vyděšeným výrazem ve tváři mi sdělil neuvěřitelnou zprávu: „Vojska pěti stran Varšavské smlouvy překročila hranice naší republiky a obsazují nás. Zúčastnit se této akce odmítli pouze Jugoslávci a Rumuni“.
Nevěřil jsem, zdálo se mi to nanejvýš absurdní a nepravděpodobné. Byly sice varovné signály, týkající se i našeho mezinárodního kongresu, neboť zaznívaly hlasy z různých posledních setkání členů Varšavské smlouvy proti jeho konání. Ale takové porušení mezinárodních práv se mi zdálo naprosto nemožné. Můj přítel mi tedy pustil rádio. Vysílala právě rádio stanice Vltava, hlásající sovětskou propagandu a ospravedlnění zásahu proti „kontrarevoluci“. Teprve později jsme chytili i vysílání regulérní stanice, sdělující poslední zprávy z vývoje událostí.
První oficiální sdělení o vstupu vojsk Varšavské smlouvy sdělil ministr národní obrany Martin Dzúr předsedovi vlády Oldřichu Černíkovi již ve 23:40. A potom následovala jedna zpráva za druhou. Ještě v noci telefonoval Zdeněk Mlynář přímo do rozhlasu Provolání ke všemu lidu Československa, jenže záhy jeho hlas umlkl, neboť ředitel Ústřední správy spojů Karel Hofmann dal pokyn vypnout rozhlas v obvyklou dobu. Mezitím již přistávala na Ruzyňském letišti čtyřmotorová těžká letadla Antonov s vojenskou technikou, a to bez jakéhokoliv ohlášení a povolení. Cesta z letiště do Prahy byla zaplněna kolonami sovětských tanků a obrněných transportérů. Hluk letadel a těžké techniky otřásal celou Prahou. Teprve v pozdějším vysílání rozhlasu jsme vyslechli výzvu k občanům, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, neboť celá akce je popřením základních norem mezinárodního práva a odpor by vyvolal jedině velké krveprolití.
Kolem sedmé hodiny ranní jsem se ze Střešovic vypravil pěšky do Dejvic na náměstí Velké říjnové revoluce, kde se v budově Českého vysokého učení technického (ČVUT) konal mezinárodní geologický kongres. Na moje pozvání na něj přijel i profesor geologie Barcelonské univerzity Alfredo San Miguel Arribas. V roce 1967 mě pozval do Barcelony na měsíční stáž a moje pozvání bylo tedy i poděkováním. Již předem jsme se domluvili, že se sejdeme v předsálí budovy při registraci kolem deváté hodiny 21. srpna. Po cestě do Dejvic jsem potkal několik jedoucích tanků mířících do středu Prahy. Seděli na nich tupě zírající vojáci fyziognomie připomínající spíše pastevce z asijských stepí. Když se jeden z tanků na chvíli zastavil, přistoupil jsem k jednomu z nich a ptal jsem se ho, co dělají v Praze, v Československu, ve spřátelené zemi. Na to mi dal velice suverénní odpověď: „Nedávejte mi mylné informace. Jsme v Německu. Vypukla třetí světová válka“. A nehodlal se mnou dále o této jeho „pravdě“ diskutovat.
Profesor San Miguel mě již očekával před budovou. Měl sbalené kufry a byl netrpělivý, aby mě nepropásl. Za chvíli odváželi některé účastníky kongresu do Vídně a on byl vybrán mezi ty první. Tak jsem se na setkání s ním těšil, tolik jsem mu dlužil za jeho pohostinství ve Španělsku a naše „šťastné setkání“ bylo odsouzeno na pouhých 15 vzrušených minut. Během nich mi stačil vysvětlit svůj pohled na současný rozdělený svět a dal mi odpověď na moji jasně formulovanou otázku: „Co si pane profesore myslíte, jako cizinec znalý světa, že bychom jako národ měli dělat v této pro nás tak těžké a choulostivé situaci?“
Kolem sedmé hodiny ranní jsem se ze Střešovic vypravil pěšky do Dejvic na náměstí Velké říjnové revoluce, kde se v budově Českého vysokého učení technického (ČVUT) konal mezinárodní geologický kongres. Na moje pozvání na něj přijel i profesor geologie Barcelonské univerzity Alfredo San Miguel Arribas. V roce 1967 mě pozval do Barcelony na měsíční stáž a moje pozvání bylo tedy i poděkováním. Již předem jsme se domluvili, že se sejdeme v předsálí budovy při registraci kolem deváté hodiny 21. srpna. Po cestě do Dejvic jsem potkal několik jedoucích tanků mířících do středu Prahy. Seděli na nich tupě zírající vojáci fyziognomie připomínající spíše pastevce z asijských stepí. Když se jeden z tanků na chvíli zastavil, přistoupil jsem k jednomu z nich a ptal jsem se ho, co dělají v Praze, v Československu, ve spřátelené zemi. Na to mi dal velice suverénní odpověď: „Nedávejte mi mylné informace. Jsme v Německu. Vypukla třetí světová válka“. A nehodlal se mnou dále o této jeho „pravdě“ diskutovat.
Profesor San Miguel mě již očekával před budovou. Měl sbalené kufry a byl netrpělivý, aby mě nepropásl. Za chvíli odváželi některé účastníky kongresu do Vídně a on byl vybrán mezi ty první. Tak jsem se na setkání s ním těšil, tolik jsem mu dlužil za jeho pohostinství ve Španělsku a naše „šťastné setkání“ bylo odsouzeno na pouhých 15 vzrušených minut. Během nich mi stačil vysvětlit svůj pohled na současný rozdělený svět a dal mi odpověď na moji jasně formulovanou otázku: „Co si pane profesore myslíte, jako cizinec znalý světa, že bychom jako národ měli dělat v této pro nás tak těžké a choulostivé situaci?“
Na to mi odpověděl: „Zachovejte klid a rozvahu, vyvarujte se krveprolití. Světové mocnosti si rozdělily sféry budoucího vlivu v Jaltě, ještě před skončením druhé světové války, a s tím se zatím nic nedá dělat. U nás mají vojenské základny Američané, vy spadáte do oblasti sovětské sféry vlivu. Čas všechno srovná. Tato situace rozděleného světa zde nebude navěky. Demokracie nakonec zvítězí.“
Poté byl odvezen do Vídně a trvalo několik dalších roků, než jsem jej mohl znovu pozvat do Československa.
Opakovat všechny již známé skutečnosti by bylo zbytečné. Je faktem, že i účastníci geologického kongresu vydali různá prohlášení proti okupaci, všichni se ozdobili československými trikolórami a kulatými odznaky kongresu. Polští geologové se velmi styděli, že k okupaci se přidala i polská vojska a zřejmě ani Maďarům to nebylo lhostejné. Dokonce i přítomný kubánský geolog odsoudil okupaci. Tak neblaze skončila „olympiáda“ geologů, 23. Mezinárodní geologický kongres.
Co jsem chtěl říci o mé náhodné účasti na událostech 21. srpna přímo v Praze, jsem vyčerpal. Vše ostatní je známo a bylo již tisíckrát řečeno. Na tomto místě bych ale chtěl vyjádřit obdiv a uznání inženýrům Hanzelkovi a Zikmundovi za jejich nebojácné postoje v letech revolučního kvasu a po okupaci. Až do roku 1971 se oba cestovatelé těšili velké popularitě. Za výraznou angažovanost v demokratizačním hnutí v letech 1968 – 1969 však byli oba později diskriminováni. Bylo zastaveno vydávání jejich knih, promítání filmů a byli zcela vyřazeni z oficiálního kulturního a politického dění. Jiří Hanzelka měl za normalizace potíže sehnat zaměstnání. Později patřil k prvním signatářům dokumentu Charta 77. Po podpisu tohoto dokumentu pracoval až do roku 1989 jako dělník. Zvláštní zpráva obou cestovatelů o Sovětském svazu, a zejména její 4. část určená Leonidovi Iljičovi Brežněvovi, která upozorňovala na vady jejich ekonomického a sociálního systému a vyzývala k nápravě, byla prohlášena za nejhrubší antisovětský pamflet. A tím byl osud obou neohrožených cestovatelů světového jména na dlouhé roky normalizace zpečetěn.
Opakovat všechny již známé skutečnosti by bylo zbytečné. Je faktem, že i účastníci geologického kongresu vydali různá prohlášení proti okupaci, všichni se ozdobili československými trikolórami a kulatými odznaky kongresu. Polští geologové se velmi styděli, že k okupaci se přidala i polská vojska a zřejmě ani Maďarům to nebylo lhostejné. Dokonce i přítomný kubánský geolog odsoudil okupaci. Tak neblaze skončila „olympiáda“ geologů, 23. Mezinárodní geologický kongres.
Co jsem chtěl říci o mé náhodné účasti na událostech 21. srpna přímo v Praze, jsem vyčerpal. Vše ostatní je známo a bylo již tisíckrát řečeno. Na tomto místě bych ale chtěl vyjádřit obdiv a uznání inženýrům Hanzelkovi a Zikmundovi za jejich nebojácné postoje v letech revolučního kvasu a po okupaci. Až do roku 1971 se oba cestovatelé těšili velké popularitě. Za výraznou angažovanost v demokratizačním hnutí v letech 1968 – 1969 však byli oba později diskriminováni. Bylo zastaveno vydávání jejich knih, promítání filmů a byli zcela vyřazeni z oficiálního kulturního a politického dění. Jiří Hanzelka měl za normalizace potíže sehnat zaměstnání. Později patřil k prvním signatářům dokumentu Charta 77. Po podpisu tohoto dokumentu pracoval až do roku 1989 jako dělník. Zvláštní zpráva obou cestovatelů o Sovětském svazu, a zejména její 4. část určená Leonidovi Iljičovi Brežněvovi, která upozorňovala na vady jejich ekonomického a sociálního systému a vyzývala k nápravě, byla prohlášena za nejhrubší antisovětský pamflet. A tím byl osud obou neohrožených cestovatelů světového jména na dlouhé roky normalizace zpečetěn.