Jeden ze sto divů světa – Havana

Dermatologického kongresu na Kubě se aktivně zúčastnili členové Klubu H+Z, MUDr. Hana Zelenková, CSc a Ing. Otto Horský, CSc. 

Kubánská dermatologická společnost „La Sociedad Cubana de Dermatología“ zorganizovala ve dnech 4 až 7 října 2017 X. Kubánský dermatologický kongres, poprvé s mezinárodní účastí, motivovaný jako I. setkání dermatologů Latinské Ameriky, Karibské oblasti a Afriky. Setkání se týkalo zejména účastí bývalých studentů a absolventů studia oboru na Kubě. Součástí kongresu bylo rovněž VI. Symposium CILAD Joven, což je organizace mladých Iberoamerických dermatologů, založená v roce 1948 na Kubě. Kongresu se aktivně zúčastnili členové Klubu H+Z,MUDr. Hana Zelenková, CSc, jako přednášející a lektor, za španělskou stranu pak Ing. Otto Horský, CSc. Jejich účast na kongresu byla kubánskou stranou velmi vysoce ceněna a přispěla k dalšímu prohloubení přátelských vztahů a odborné a
vědecké spolupráce v příštích letech.

JEDEN ZE STO DIVŮ SVĚTA – HAVANA

Ing. Otto Horský, CSc

Vzpomínky Ing. Otto Horského, CSc vám zprostředkují návštěvu jednoho z nekrásnějších měst světa, Havany, místa organizování mezinárodního dermatologického kongresu. Jako náhodou, 3 dny před odletem uvedla ČT 2 v programu Sto divů světa Havanu jako jeden z unikátů světového kulturního dědictví UNESCO. Popisovat krásy tohoto nádherného města by bylo jistě „nošením dříví do lesa“. Stačí se podívat na webové stránky internetu a dozvíte se ihned vše o tomto skvostu Latinské Ameriky, jehož historická část je uváděna jako nejzachovalejší celek španělské koloniální architektury na světě. Právě v této části, do značné míry již obnovené do původní krásy, se nacházejí největší atrakce, jako jsou náměstí Plaza de Armas, na němž se dříve nacházelo sídlo vlády, nebo katedrála sv. Kryštofa na  Plaza de Catedral, v jejíž blízkosti se nachází slavný bar Bodeguita del Medio, kam s oblibou docházel slavný spisovatel Ernest Hemingway.

V Havaně se říká, že kdo nenavštívil tento bar a nedal si tam koktejl Mojito, jakoby nebyl v Havaně. Navštívili ho i Brigita Bardot, čilský prezident Aliende a mnoho dalších významných osobností, jejichž fotografiemi jsou polepeny všechny stěny. Hemingway zaujímá na stěně čestné místo ze svého setkání s Fidelem Castrem, která byla pořízena těsně před jeho odjezdem z Kuby do USA. Pro mě tento bar skýtá zajímavé místo ve vzpomínkách z mého osmiletého pracovního pobytu na Kubě.

Stejné místo v mých vzpomínkách však zaujímá i Palacio de Convenciones, v jehož několika prostorných sálech se konal dermatologický kongres. Když byl v roce 1978 dobudován jako stánek pro jednání VI. Summitu Konference hnutí neangažovaných zemí (NOAL – no alineados), jehož prezidentem se právě stal Fidel Castro, byl jsem jako hlavní poradce pro inženýrskou geologii na ministerstvu stavebnictví přizván k posouzení jeho základových poměrů před jeho inaugurací v následném roce.

Palác disponuje hlavním sálem, který pojme 1700 až 2000 osob a dalšími plně klimatizovanými menšími sály, moderně vybavenými audiovizuální technikou se simultánním tlumočením. Konference se odbývala v sálech č. 4, 8 a 10, dvanáctý sál byl vyhrazen pro postery podniků a organizací.

Havana, Palacio de Convenciones, místo konání mezinárodního dermatologického kongresu.

V letech před revolucí byla Havana uváděna jako jedno ze tří nejkrásnějších a nejzajímavějších měst světa, společně s Paříží a Římem. Držme tedy Havaně palce, aby se tomu tak zase stalo, i když desetiletí trvající období bez investic, tedy kromě investic z fondu UNESCO na záchranu historického jádra města, zanechalo hluboké stopy zmaru. K tomu navíc napomáhaly časté hurikány, cyklony, naštěstí ne požáry či zemětřesení. Nejvíce vždy trpěl malekon, slavné nábřeží, na němž se kdysi proháněly ve velkých americkým limuzínách hvězdy stříbrného plátna a významné světové osobnosti, ale i jedna z nejsilnějších světových mafií. V hotelu Riviera na malekonu, v němž jsem častokrát za svého služebního pobytu na Kubě pobýval a jehož spolumajitelem byl prý Frank Sinatra, se údajně domlouval i atentát na Johna Kennedyho.

    Pro nás měla zajímavou příchuť skutečnost, že tři týdny před naším příletem do Havany bylo město postiženo jedním z největších hurikánů v posledních desetiletích, hurikánem Irma. Tento postihl právě nábřeží, malekon, s takovou silou, že vlny výšky přesahující 10 až 15 metrů zaplavily celou příbřežní část a v ulicích se dalo pohybovat jen na loďkách či po krk ve vodě. Hotel Melia Cohiba, v němž jsme byli ubytování a je na poněkud vyvýšeném místě, byl až po vstupní halu zaplaven. Jeden den před naším příletem byl teprve malekon uveden do stabilního provozu. Přejme tedy Havaně, aby překonala všechny tyto ekonomické potíže a přírodní katastrofy, a aby znovu vyrostla do původní krásy. Ostatně, nádherné hotely a turistická centra  budovaná s pomocí zahraničních investic již tomu napomáhají.

Hurikán Irma těsně před naším příletem do Havany poničil honosný dům v blízkosti hotelu Melia Cohiba. Viditelné stopy ukazují, kam až sahala voda v ulicích.

Jednou z největších atrakcí, které přitahují turisty ze zahraničí, je nejen město samo, jeho vůně a půvaby, ale i příjemné klima, přátelská atmosféra a kultivovaní a vstřícní lidé, kubánský rum a doutníky. A také Varadero s nekrásnější pláží světa, ale i další Havaně bližší pláže, jako třeba  Bacuranao, nebo mě důvěrně známá 8 km dlouhá pláž s jemným bílým pískem Santa María del Mar. Snad největší atrakcí na světě je největší skanzen amerických „bouráků“, veteránů z padesátých a šedesátých let minulého století.

    Ekonomická krize vyvolaná zejména více než padesátiletým americkým embargem, vyhlášeným jednostranně po znárodnění amerických investic na Kubě v roce 1962,  je pro kubánské hospodářství nesmírnou zátěží. Většina amerických podniků, ale i americká obchodní komora by nejraději blokádu ihned zrušila. Při posledním hlasování OSN v roce 2015 bylo pro její zrušení 191 států, proti byly jen USA a Izrael. Většina  Kubánců na Kubě má však zato, že Donald Trump svým kosmetickým prodloužením ekonomické blokády

pouze prodlužuje status quo a že se jedná o politické gesto směrem ke svým voličům. Je známo, že žádný kandidát na prezidenta Spojených států by nevyhrál volby bez podpory dnes již ekonomicky silné vrstvy kubánských imigrantů na Floridě. To si opravdu myslím i já od okamžiku jeho zvolení prezidentem. Ostatně, v mé knize „Osm roků na Kubě“ (© Repronis 2007) v závěru uvádím: „Strategii embarga ze strany USA považuji v dnešní situaci za nevhodnou. Vztahy s Kubou by se měly naopak prohlubovat. Došlo by tím rychleji ke sblížení v obchodních, kulturních a sociálních vztazích a Kuba by byla lépe připravena na budoucí mezinárodní spolupráci“.

Na druhé straně má embargo jistým způsobem i pozitivní vliv. Vzhledem k omezeným dodávkám léků ze zahraničí způsobené embargem, byla Kuba donucena  jít vlastní cestou výzkumu a začít produkovat léky vlastní produkce. Značné prostředky byly vloženy do výzkumu genetického inženýrství a biotechnologie. V roce 1986 bylo založeno výzkumné centrum, které zahájilo spolupráci s mnoha zeměmi Latinské Ameriky, ale i třeba se Švýcarskem  a dalšími zeměmi. Významným úspěchem bylo založení Centra molekulární imunologie v Havaně, které vyvinulo vakcíny proti meningitidě B, jediné svého druhu na světě, později léky proti hepatitidě B a horečce Dengue. V roce 2012 patentovalo vakcínu proti pokročilé rakovině plic. Významných úspěchů dosáhlo i havanské Centrum placentární histoterapie objevem jedinečných neškodných a účinných preparátů pro léčbu vitiliga, lupénky a alopecie. V roce 2012 jsem měli možnost spolu s MUDr. Hanou Zelenkovou, CSc tento výzkumný ústav navštívit. Kuba je velmi úspěšná i v boji s rakovinou a leprou. Počet úmrtí v důsledku nemoci AIDS je na Kubě jeden z nejnižších na světě. Snížení dětské úmrtnosti a některé další ukazatele zaznamenaly nejvýraznější pokrok ze všech zemí třetího světa.

Naděje na dožití je na Kubě dle Světové banky aktuálně 79 let, což je výrazně nad průměrem všech latinskoamerických a karibských zemí. Bezesporu se dá říci, že Kuba se může chlubit dosaženými výsledky ve zdravotnictví, které se vyznačuje  univerzálností a komplexností zdravotní péče, právem na bezplatnou lékařskou péči bez ohledu na ekonomické prostředky a geografickou polohu. O dobré lékařské péči jsem se sám přesvědčil již v devadesátých letech minulého století, kdy jsem mě na starosti v provincii Sancti Spiritus 30 československých expertů a během čtyřletého pobytu při průzkumných pracech pro projekt přečerpávací elektrárny v pohoří Escambray samozřejmě občas i onemocněli a potřebovali lékařskou péči. Americké embargo ale škodí nejen Kubě, brzdí i trh kubánských léčiv v USA. Každý rok  desetitisíce Američanů přijde v důsledku pokročilé cukrovky o prsty, protože nemají přístup ke kubánské vakcíně, která dokáže amputaci zabránit.

Pontiak a Dočka, typické taxíky stojící v ulicích před hotelem Melia Cohiba v Havaně.

Díky embargu, které je nesmírnou ekonomickou zátěží pro Kubu, se také stále udržuje v dokonalém stavu „skanzen“ amerických, ale i jiných „ bouráků“. Dle nového zákona sice již byl otevřen volný trh nákupu a prodeje automobilů, ale kdo si může dovolit koupit si nový automobil za jejich světové ceny? Stát je nedotuje a ani nemůže. Ceny jsou v postatě stejné, jako u nás. Takže, buď musíte mít peníze od nějakého příbuzného z USA nebo odjinud, nebo si je musíte vydělat v dnes již sice omezeném, ale fungujícím soukromém sektoru.

Doktor na pozici primáře si vydělá měsíčně asi 75 USD, takže si asi těžko našetří deset až patnáct tisíc dolarů na koupi byť nejlevnějšího nového automobilu. Proto dosud funguje na Kubě asi 60 000 evidovaných  a provozu schopných amerických aut z padesátých let minulého století, které jsou vyhlášeny národním dědictvím a nesmějí se prodávat do zahraničí. Ta se dají získat i za tři až pět tisíc dolarů, ale jejich nabídka je velmi omezená. Jak mi sdělil Lázaro, majitel dočky (Dodge) z padesátých let minulého století,  je auto jeho miláček a podle svého syna, který se narodil při jeho pobytu v Československu, se jmenuje jako on, tedy Alexis. A něžně ho pohladil po kapotě. Ano, Lázarovi se narodil syn ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde pracoval v devadesátých letech minulého století v MEZ Elektromotory, v podniku, který je dnes součástí koncernu Siemens. A svého miláčka by neprodal za žádnou cenu. Pracuje v seskupení soukromých taxikářů  pod názvem Casa Alexis y Mary a jeho dočka je pro něj a jeho rodinu základní obživou.

Stačí si jen udělat malou představu: Soukromá taxislužba je hlavně určena zahraničním turistům a platí se za ni kubánskou konvertibilní měnou CUC (CUC – peso convertible, neboli směnitelné, odpovídá hodnotě 1 USD). Za cestu na letiště, vzdálené 30 km, se zaplatí 35 CUC. Jeden CUC je 26,50 CUP (národní nesměnitelné peso), tedy za jednu cestu si taxikář vydělá 927 národních peso, což je běžný měsíční příjem Kubánce pracujícího v dělnické profesi či ve službách. Na tomto místě musím poznamenat, že taxikáři ceny nesmlouvají, všichni je mají pevné, stanovené, a to ať se jedná o jakoukoliv značku či velký „koráb“, nebo o malé žluté státní taxi menší kubatury.

Večerní pohled na Havanu z osmého poschodí hotelu Melia Cohiba.Oválná budova ve střední části je supermarket, vlevo nábřežní.malekon, silně postižený vlnobitím při hurikánu Irma.

Na první pohled se tedy zdá, že Kuba je země chudáků a brzy bude i zemí zbohatlíků. Problémem je dosud zdeformovaná ekonomika, která teprve hledá cestu, jak tuto situaci napravit. Za 900 národních peso se dá slušně žít, městská doprava kamkoliv je za 1 peso, za vodu, energii a za ubytování se zatím buď neplatí nebo strašně málo, skoro vše je na příděl, jehož hodnota v případě stravy odpovídá přesně požadované energetické denní potřebě na osobu, mléko je pouze pro děti mladší sedmi let, školní vzdělání včetně vysokoškolského a dobrá zdravotní péče včetně léků jsou zdarma, ve školách dostávají děti jídlo a školní uniformované oblečení zdarma, za kulturu neplatí. Oblečení a domácí potřeby většinou také podléhají přídělovému sytému. Takže národní pesa někdy ani nelze utratit, protože není za co.

Chevroletem z roku 1959 s dosud fungujícím originálním motorem jsme byli zavezeni na letiště a rozloučili se s Kubou. Vlevo MUDr. H. Zelenková, uprostřed O. Horský s manželkou.

Teprve v poslední době se v rámci asi 340 plánovaných reforem uvažuje o zrušení přídělového systému. Vždyť Libreta, jak je systém nazýván (tedy na knížku), byla zavedena již v roce 1962. Oficiálním zdůvodněním systému bylo, aby všechny rodiny měly základní potraviny, oblečení a vybavení domácností. Jak mi sdělil jeden další taxikář, majitel luxusního Chevroletu z roku 1959, opravdového skvostu dosud s originálním motorem, Kuba je nemocná společnost a potřebuje „léčbu“.

Jejím základním předpokladem je zavedení jednotné národní měny, tedy zrušení konvertibilního CUC. Je přesvědčen, že se blýská na časy, ale pokud nebude zrušeno embargo a uvedeny v život všechny plánované reformy, těžko se to rychle podaří. Kubu však nade vše miluje, nikdy by ji neopustil a věří v její šťastnou budoucnost. Věřím v ni i já, neboť předchozí politický systém zanechal vzdělaný a hrdý národ, který se naučil žít způsobem, který je dnes ve světě trendy. Myslím tím moderní „sdílenou ekonomiku“, kterou lze ztotožnit s doporučením EU jako alternativní model poskytování služeb, využívání volných kapacit v užívání výrobků apod., v níž má dnes Kuba bezesporu jedinečný náskok. A co bude dál? Kuba půjde vlastní cestou směrem ke kapitalismu a nikdy se nevzdá těžce vydobyté nezávislosti. V dnešním rozhádaném světě však nebude jednoduché rychle se domluvit s požehnáním USA na pokojné cestě k demokracii a tržnímu hospodářství dle kubánských pravidel.