Miroslav Zikmund o Karlovi

Miroslav Zikmund o Karlovi, Zlín, 26. února 2016

Když se Karel Pavlištík narodil, já jsem byl primán. Co mi dal? Plzeňáka, křtěného Prazdrojem, se mu málem povedlo předělat na Slovačisko. Karel je postava, se kterou mne sblížil osmašedesátý rok.

Nebýt Pražského jara, tak bych toho ogaru možná ani nepotkal. Řeknu to jasně a zřetelně: čtyřicet devět roků, tedy půl mého života, je po Jirkovi Hanzelkovi nejen mým nejlepším kamarádem, ale i přítelem. Přiblížil mě k tomuto kraji. Já, městské dítě, jsem díky němu vplul na Zlínsko tím, že jsem chodil na první pátky do Vonice a Karel mě naučil vrtěné, točené a danaje. Pro plzeňské děcko to do té doby byla španělská vesnice, a naráz jsem chodil na mrskut s tatarem.

A po revoluci se Karel Pavlištík stal tvůrcem expozice H+Z v muzeu. Bez něj by nevznikla, on náš odkaz takto ustálil. Má manažerské schopnosti, které jsou podloženy jeho charizmatem, znalostmi a autoritou. Pokud bylo třeba v jakékoliv situaci rychle reagovat, tak vyslovil rozhodnutí rezolutně, jako když bičem švihneš, ale ten švih byl spravedlivý
a oprávněný, byl namístě a včas. Vždycky jsem při jeho vystoupeních sledoval se zatajeným dechem jeho nekantorské úvody do umění být člověkem.

Jsem rád, že se mu splnilo přání trvající dvacet let a že se vrátil ke svojí profesi. Karel Pavlištík sice hrál v muzeu po roce 1989 oficiálně druhé housle, ale třem ředitelům, vlastně už čtvrtému, vedl ruku. Takže je tam jasná ideová i tvůrčí kontinuita, byť neviditelná jako Punkva. Nestál nikdy v pozadí, nečekal, až někde něco dopadne, a stál si za svým slovem.
Je z rodu lidí, kteří neplují v oblacích, nevznáší se, ale je pevně zakotvený.