H&Z nikdy nehrbili páteř

POLEMIKA
Zdeněk Bernard, cestovatel, Lidové noviny, 25. března 2009
Amatérské studium dvojice Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund patří k mému koníčku. Strávil jsem stovky hodin aktivit a bádání ze všemožných zdrojů na toto téma a mohu s čistým svědomím a s přesvědčivými důkazy oba pány zařadit mezi nejvýznamnější Čechy 20. století. A to nejen z hlediska jejich hlavních oborů (cestovatelství a cestopisectví), kde patřili ke světové špičce, ale stejně tak i z hlediska jejich občanských postojů, morálky, nezlomného lidského charakteru i obyčejné chlapské cti. To jsou neměnné charakteristiky, které pro ně platily za první republiky, protektorátu, komunismu i v době porevoluční. H&Z i za cenu ohromných profesních, osobních, rodinných, materiálních a dalších ztrát před bolševikem nikdy nenahrbili páteř.
Na svou první cestu vyjeli ještě před komunistickým pučem. V poválečné vyhladovělé době museli kombinací tvrdé práce, mnoha let příprav, výjimečných schopností a píle přesvědčit stovky lidí ve vedení firem, státu a bank a svoji cestu tak velmi nesnadně prosadit. Půjčili si na to a dluh mnohanásobně během cesty splatili (mj. formou unikátních obchodních kontraktů na tisíce aut a významně tak mohli přispět našemu znovu se obnovujícímu průmyslu – ve finále soudruzi tyto objednávky sami bohapustě a trestuhodně zhatili). Svoji „Afriku“, jak už zmínil pan Zikmund ve své polemice s Petrem Zídkem (Jen díky tomu, že měli monopol…, LN 11. 3.), psali v Argentině, tedy před návratem do již komunistické ČSR. Po návratu se jejich knihy okamžitě staly bestsellery v mnohamilionovém nákladu – prostě proto, že je lidé kupovali! Celý text

Knihy H&Z slušný člověk nečetl
DISKUSE
Metoděj Chytil, Lidové noviny, 17. března 2009
Reaguji na článek redaktora Petra Zídka Podivuhodní cestovatelé v časech komunismu (LN 12. 3.) týkající se Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Svůj názor a charakteristiku H&Z autor nemohl napsat lépe. Je to úžasně výstižné.
Jsem vrstevník zmíněných pánů, zhruba o čtyři roky mladší. Mohu uvedené postřehy doplnit ještě následující osobní zkušeností.
Chtěli jsme na Island V roce 1947 jsem měl s jedním kamarádem připraven odvážný plán realizovat reportážní cestu napříč Islandem. Měli jsme všechno promyšleno a připraveno, včetně rezervace lodních lístků pro nás a auto z Kodaně do Reykjavíku. Peníze jsme měli nějaké vlastní, sponzorování tehdy nebylo zvykem. Zbývalo nám jediné: získat povolení z ministerstva informací, tehdy řízeného ministrem Kopeckým. Pasy se v té době běžně nevydávaly jako dnes, jejich vydání bylo ale vázáno hlavně na účel cesty. Nesouviselo s obavou, „že bychom tam emigrovali“, jak tomu bývalo později. Taková akce již ale byla chápána jako svého druhu reprezentace, a tak šlo spíše o principiální souhlas, který dával osobně pan ministr. Souhlas projednával tehdejší sekční šéf ministerstva JUDr. František Novák, jinak slušný člověk (později dostal asi deset let za špionáž). Přes jeho kladný postoj k našemu úmyslu nám posléze ale sdělil názor ministra: „Podobnou akci a v širším záběru mají již naplánovánu dva soudruzi z Kopřivnice, nějací H a Z. Ti prý na přípravě začali pracovat již za války, naučili se opravovat motory apod. a posléze snad byli i zaměstnáni v Tatře Kopřivnice, a uměli tedy potřebně vozidlo ovládat z první ruky. Hlavní ale bylo, sdělil ministr, že je u obou záruka, že budou při svých cestách věrně propagovat politiku strany a vlády a Československé republiky (tehdy ještě ne socialistické). Proto je tato akce preferována, má podporu ÚV KSČ a podobnou akci je možné povolit z hlediska státních zájmů jen jednu.“ Celý text