Co opravdu hodně potěší

Hana Zelenková, 27. 6. 2011, text i foto
Na mnohým služebních cestách (lékařské kongresy) se už mnoho let setkáváme s kolegy z různých světových klinik a kromě odborných debat se samozřejmě přemelou problémy s partnery, dětmi a různé, mnohdy zajímavé hoby. Jeden z kolegů, se kterým jsme toho už za posledních 25 let hodně projezdili a prodebatovali, je velice vzdělaný a po jazykové stránce výborně vybavený a mimořádně vtipný profesor Adaskevič z běloruského Vitebsku.
Nemáme samozřejmě jazykovou bariéru a vzhledem na mnohé společné povahové črty a koníčky, naše debaty bývají hodně dlouhé a naše komentáře a glosy pobaví i další kolegy. Na jednom z posledních kongresů v St. Moritzi, jsme na zpáteční cestě z večeře, zase začali o naší společné vášni – cestování a poznávání cizích krajin. Nevím už jak k tomu došlo, ale jen tak mezi řečí jsem prohodila, že jsem členkou prestižního cestovatelského Klubu H+Z, na což jsem patřičně pyšná a vytáhla jsem svoji členskou legitimaci (tu prosím nosím vždy sebou). Jaksi jsem si v tom zápalu (kdy jsem líčila, že Hanzelka a Zikmund byli moje cestovatelské vzory a že mým snem je poznávat svět jako oni) nevšimla, že kolega po česku „ztvrdnul“ a nebyl schopný konverzace. Ve chvíli, kdy jsem se nadechovala k dalšímu povídání, mně ale přerušil slovy: „to snad není možné, tito páni jsou také mými vzory! Jako poklad schovávám knihy, která dávno vyšly a které znám zpaměti – Afrika snů a skutečností!“ To jsem byla zase konsternovaná já. Ale za chvíli, kdy jsme se oba vzpamatovali a po létech přišli na to, co pro nás oba knihy a poselství Hanzelky a Zikmunda znamenají, naše debata nabrala takové obrátky, že jsme přestali vnímat čas.
Při odletu mi Uladzimir slíbil, že pošle fotku, která potvrzuje, co mi povídal. A já ji zase na oplátku posílám Vám.

Takže doufám, že i Vás tato příhoda, stejně jako mne, potěší a stojí za to seznámit s ní i ostatní členy klubu.